Já prostě nejsem asertivní typ.

V obecném povědomí se nám rozšířil takový nešvar. Tak schválně, zkuste to se mnou: zavřete oči a představte si asertivního člověka. Jen tak ho pozorujte, nechte ho, ať dělá, co chce. Jaký je? Je to muž nebo žena? Jakou má postavu? Co má na sobě? Sedí nebo stojí? Co je kolem něj? Říká něco? Pokud ano, tak jak to říká? A jak se tváří? Jaký z něj máte pocit?

Mýty o asertivním jednání.

Lidé si většinou představují asertivního člověka jako úspěšného manažera, který jde „přes mrtvoly“, je to silná osobnost. Ostatně, pár takových vídáme dnes a denně v televizi. Jsou tak trochu sobečtí a imunní vůči světu druhých lidí. Pokud si takhle představujete asertivního člověka, vůbec se nedivím, že vás asertivita může dost odpuzovat nebo si říkáte, „na to nemám“. Takže pokud vás napadlo:

• Asertivní člověk se už takový narodil.
• Asertivní komunikace je jen pro silné osobnosti se sklonem k vedení.
• Teď už je pozdě s asertivní komunikací začínat.
• Asertivní techniky nejsou vůči druhému člověku fér.
• Asertivita je v podstatě jen válcující způsob, jak druhého přesvědčit.

Pokud jste si mysleli, že asertivní chování je vrozené, tak na to rychle zapomeňte, protože to není pravda. Je fakt, že vše se dá zneužít, a u asertivity to platí dvojnásob. Když si vezmete z asertivity pár frází bez kontextu, opravdu to může působit spíš jako manipulace. I tady platí, že se vyplatí jít do hloubky a pochopit podstatu.

Jaká ta asertivita doopravdy je?

Pojďme se společně podívat na to, jaké hlavní výhody má cesta do hlubin asertivní komunikace. Především chci napsat, že nic takového jako „vrozená asertivita“ neexistuje. Každý z nás má jinou výchozí pozici v uvědomování si sebe sama – tedy v sebevědomí. A v tom právě asertivita pomáhá. Uvědomit si:

• Co vás v komunikaci s druhými lidmi trápí. → Všímejte si konkrétních věcí, např. že uhýbáte pohledem, máte strach mluvit se šéfem na rovinu, používáte slovíčko „nemůžu“ atd. Jakmile si uvědomíte, kdy a při čem se necítíte dobře, lze pojmenovat vzorec chování, na kterém můžete začít hned pracovat. Třeba dneska jsem opravdu unavená, a po práci mám tak akorát chuť zalézt do postele s knížkou. Volá ale kámoška a chce, abych s ní šla na skleničku, potřebuje mi toho tolik říct. Začnu mlžit a říkat, že mě bolí hlava, doma nemám uklizeno, potřebuju ještě něco udělat do práce. Kámoška mě přemlouvá, protože přece si dám skleničku a hlava mě přejde, úklid počká a práce taky (má pravdu). Začnu se vymlouvat, že dneska to opravdu nejde, nemůžu… A obě se cítíme špatně, protože já si vymýšlím a ona nechápe, jak mohu dát přednost úklidu. Zjistím, že sama považuji „chvilku pro sebe“ za něco, co si vlastně nezasloužím, že mě vždy učili, že vyjít vstříc druhým je důležitější“. Instantní rada*: řekněte skutečný důvod. Např.: „Maruško, já půjdu dnes po práci domů, zalezu si do postele a budu si číst. Těším se (že si dočtu knihu, že si odpočinu, že naberu sílAsertivní člověk si umí udělat pohodu bez výčitek.y, atd.)“. To stačí. Není třeba se omlouvat (nemáte za co), vymýšlet „dobré argumenty“, které kamarádka určitě pochopí. Do kvalitního vztahu otevřenost patří, respektive otevřeností budujeme kvalitní a bezpečné vztahy.

• Za co jste zodpovědní vy a za co ostatní. → zjistíte, čím se chcete zabývat, a co naopak můžete s klidem „pustit“. Například Maruška z předchozího příkladu Vás chce přesvědčit, abyste šla/šel na skleničku, protože nikoho jiného nesehnala nebo má zrovna dneska chuť se opít, anebo prostě nechce trávit večer sama. Instantní rada*: uvědomte si, že to je její záležitost. Můžete říct „Maruško, chápu, že máš zrovna dneska chuť si dát skleničku. Ale já dnes nepůjdu, těším se, až si po práci zalezu s knížkou do postele.“ Vaše potřeby jsou stejně důležité jako potřeby Marušky. Není důvod automaticky upřednostňovat ty její.

• Z jakého důvodu máte chybné komunikační strategie = proč děláte to, co nefunguje. → objevíte, že některé stereotypy patří do minulosti, do jiného vztahu, a Vy je vlastně vůbec nepotřebujete. Například nejsem schopná říct partnerovi, jak se cítím – rodiče mne vždy umlčeli, když jsem jako malá plakala. Instantní rada*: uvědomte si, že tohle je jiný příběh. Vy už nejste malá holka a partner není Váš otec. Můžete říct „Petře, není to pro mě snadný o tom mluvit, ale chci Ti říct, že se cítím trapně, když mluvíš o tom, jak se snažím zhubnout, před našimi přáteli. Prosím Tě, mluvme o tom jen mezi sebou, děkuju.“ Dáte Petrovi šanci, aby Vás líp poznal a nebudete se tím trápit sama.
  

• Kolik respektu dáváte druhým lidem a jak často jim „otročíte“. → řekněte si na rovinu, co děláte s chutí, a co byste naopak s chutí odmítli (kdybyste se nebáli). Tak třeba v práci za vámi přijde líný kolega s prosbou o pomoc, vy přikývnete, a díky tomu tam sedíte přes čas, kdežto on jde na pivo s kamarády. Instantní rada*: Můžete říct „Miloši, tu práci za Tebe neudělám. Těší mě, že mi tolik věříš, ale mě úplně stačí to, co mám na starost já. Věřím, že si poradíš.“ Važte si sami sebe minimálně stejně tak, jako ostatních. Nikdy ne méně. 
  

• Kde jsou vaše hranice a jak se o ně staráte. → je velmi úlevné nastavit si svoji komfortní zónu a střežit si ji. Možná se teď divíte, ale málokdo to umí. Určitě jste zažili něco podobného: přítel po mně chce, abych jela na výlet na Sněžku. Nejsem sportovní typ, raději sedím doma s knížkou v ruce, ale přes to přikývnu. A pak cestou na Sněžku trpíme oba dva – mně je situace nepříjemná – remcám, on je naštvaný, že se mi nelíbí jeho nápad – remcá také, nechápe, že já jsem se sama překonala, a je na mne naštvaný, že si výlet neužívám. Nechápe mně a oba dva odcházíme z výletu s nepříjemným pocitem. Instantní rada*: buďte otevření už ve chvíli, když druhý člověk s nápadem přichází. Můžete říct například „Edo, to mě těší, že chceš jet na výlet. Já ale vím, že Sněžka je pro mě fakt velký sousto a může se stát, že budu remcat a neužijeme si to. Navrhuju, že pojedu jednu cestu lanovkou…nebo si dáme na Růžohorkách pauzu na borůvkový knedlíky…nebo já zůstanu doma a vezmi kámoše a užijte si to…“ Zkrátka když si to vyjasníte na začátku, ušetříte si spoustu trápení v průběhu nebo na konci.
  

• V čem se chcete prosadit a jak jste to doteď dělali. → uvidíte, že nejste na začátku, jen je třeba něco přidat a něco ubrat, možná ve slovech a možná v mimice, gestice, tónu hlasu. Například chci, aby si dítě uklidilo v pokoji (jak tam v tom bordelu může žít?). A tak spustím „prosím tě, mohl by sis už konečně uklidit v pokoji?“ Dítě nechápavě kouká. „Už jsem ti to přece říkala několikrát.“ Dítě kouká mírně řečeno naštvaně. „Kolikrát ti to mám říkat, abys to začal dělat sám.“ Dítě kouká už úplně jinam. „Dokud to neuděláš, máš zákaz televize.„ Dítě jde, a pár věcí uklidí, aby měl
  

  Děti mají vlastní představu o tom, co je uklizený pokoj.

  o pokoj. Je ovšem v nepohodě, a vy také, protože zcela určitě neuklidilo všechno, co vy považujete za bordel. Instantní rada*: uvědomte si, že Vaše představa pořádku se zřejmě neshoduje s představou pořádku dítěte. Buďte tedy konkrétní, můžete říct například „Aničko, prosím tě, odnes ze svého pokoje špinavé nádobí a dej ho do myčky, ať ji mohu zapnout.“ Nebo „Martine, seber ve svém pokoji špinavé oblečení, a hoď ho prosím do koše na špinavé prádlo, díky.“ Pokud to nezabere na poprvé, opakujte totéž. Bez výčitek a jiných zbytečných komentářů typu „kolikrát ti to mám ještě říkat…?“
  

• Proč vás druzí neposlouchají = neslyší. → ušetříte mnoho sil, protože zjistíte, že je třeba toho říkat a dělat míň, než jste byli zvyklí. Kupříkladu několikrát jsem opakovala, že nechci tuto pracovní situaci řešit ve výtahu. Pojďme si k ní sednout a společně to v klidu probrat. I když jsem prosbu vyslovila nahlas, stejně se daný problém řešil „za chůze“. Velice nepříjemná situace, kdy já pak „bouchla“ nesplnila jsem dané úkoly na 100%. Ostatní se divili, vždyť mi poskytli informace. Ale v situaci, která byla pro mne nepříjemná, neměla jsem čas si vše v klidu promyslet, naplánovat a posléze konat. Instantní rada*: zůstaňte v klidu, a řekněte třeba „Marcelo, slyším, že mi toho chceš hodně říct a máš na spěch. Já si to ráda vyslechnu, ale potřebuji se na to soustředit. Navrhuju si na to sednout v kanceláři hned po obědě.“
  

Vidíte? Takové situace známe každý, je jich tisíce a řešíme je dnes a denně. Důležité je vědět, že asertivita nám dává možnost se vyznat v tom, co se děje. Jednotlivé asertivní techniky jsou jen třešničkou na dortu, krásně zapadnou do Vašeho příběhu. A proto neexistuje nic jako asertivní osobnost nebo asertivní typ. Je jen člověk, který se točí v začarovaném kruhu nebo člověk, který si uvědomuje a využívá své možnosti. Tak s chutí do toho! Pokud chcete pomoct s asertivním chováním, přijďte na můj kurz asertivity.

Chci si přečíst další blog, chci kontaktovat Emilii nebo podívat se na Facebook stránku Kurzy asertivity.

* Instantní rada je jen jedna z možností asertivní komunikace, kterou můžete udělat. Protože možností je vždy desítky, a asi by to nikoho nebavilo číst. Chcete být asertivní? Naučím Vás to.